Andělské sestry

12. května 2018 v 17:50 | Erin Dixx Lilithar Lunne |  Jednorázové Příběhy
Žila byla jedna andělská dívka Corane a ta měla sestru Arven. Obě pocházely ze světa Anagnes. Tento svět byl překrásný. A jen málokterá lidská duše o tomto světě věděla. Ano, tento svět byl tajný a takový, který by lidská mysl nedokázala vnímat. Tyto dvě andělské sestry se milovaly na život a na smrt. Měly mezi sebou hodně silné pouto. Takové, které se ani v jejich světě nevidí. Ano, i pro jejich svět toto pouto bylo nevídané. Corane milovala zdejší krajinu a zpěv ptáčků i zdejší bytosti. Zato Arven byla spíše tichá a stranila se všemu a všem. Arven nebyla moc komunikativní tvor zatož Corane až moc. Pořád běhala po modré trávě a cachtala se v zlaté třpytivé řece pod stříbrným sluncem. Uměla se radovat ze života, zato Arven byla více vyspělá i když pořádně šílená. Takže si občas se svou sestrou chodila hrát na louku či do řeky u lesa. I když byly v něčem úplné protiklady při tom byly obě stejné. Ano je tomu tak. Corane s Arven byly úplně jiné a zároveň úplně stejné.

Tento svět patřil především andělům, ale žili zde i jiné bytosti. Jako třeba víly, elfové, draci, hobiti, kouzelníci, čarodějové, skřítci, trolové, obři a jiná stvoření. Jednou si opět Corane hrála v řece se svou kamarádkou Rakane, což je mořská panna, ale tyto vody jsou magické takže se Rakane za Corane v pohodě dostane. Jsou to nejlepší kamarádky. Jen při jejich hrátkách v řece musí dávat Rakane pozor na Corane křídla. Protože andělská křídla nesmí přijít do kontaktu s vodou, jinak to anděla zabije. Ale jen andělská křídla nesmí přijít do kontaktu s vodou. Takže si nemohly dovolit si hrát jako lidé. Třeba po sobě cákat vodu, jinak by Corane zemřela. Takže jejich nejlepší přátelství bylo o život. A Rakane zase nesměla na slunce. Mořské panny totiž zabije zase sluneční světlo, které je jinak spálí na uhel. Takže se mohly scházet jen večer. No a takto si jednou povídaly, když Corane zahlédla toho tajemného mladíka. Jako anděl měla zbystřené vnímání. Takže dokonale viděla jak vypadá. Cítila z něj silnou dračí energii. Ale ne jen to. Byl sice drak, ale i hobit. Byl tak roztomilý, že Corane hned roztála. Nikdy předtím ho v těchto končinách nespatřila.

Ale hned si ho zamilovala. Nikdy nic více roztomilého neviděla. Měl dlouhé modré vlasy a byl celý v černé s modrou kravatou a zelenýma očima. A měl neko ouška. Černo-zelené neko ouška a kolem krku obojek s rolničkou. Prostě se Corane okamžitě do něj zamilovala. On se otáčel dokola se zmateným výrazem. Když ho tak Corane pozorovala nedalo jí to a šla za ním. "Hledáš něco? Jak ses tu vzal? Nikdy jsem tě tu předtím neviděla. Navíc hobiti do těchto částí moc nechodí a natož draci. Ti se zdržují jinde, ne?" pronesla Corane. "No ehmm. Já se ztratil. Měl jsem jít do království Teve. Ale tak nějak jsem sešel z cesty a nevím kudy." odvětil neznámý hoch. "No to jsi hodně zabloudil. A jaké je tvé jméno cizinče?" pronesla šibalsky Corane. "Houaresa Mokoshi" odpověděl. "Nu já jsem Corane." odvětila. "Jen Corane?" divil se. "Ano, mi andělé máme jen jméno." odvětila. "A-anděl? Ty jsi anděl?" zarazil se. Nikdy předtím anděla nespatřil. Jen o nich slyšel z legend a bájí. "Ano, anděl prosím!" usmála se. Potom mu prozradila cestu do zámku Teve. I když jí to bolelo. On se tam vydal pro svůj úkol. Bylo jí smutno, už nekomunikovala ani s Rakane.

Ale to netušila, že Houaresa se do ní též zamiloval. Nu a jak se vracel ze zámku Teve, rozhodl se svou vysněnou najít. Sice nějakou dobu bloudil světem a nemohl to místo kde jí spatřil najít, ale cestou necestou narazil na něco podobného jako byla ona. Taky na něco okřídleného. Nu tak mu to nedalo a musel se jít zeptat. "Nu ahoj. Neznámá andělská dívko. Mohu se zeptat? Neznáš nějakou Corane? Je ti podobná. Také má křídla." začal stydlivě popisovat. "Cože? Odkud zná něco takového mou sestru?" vyjela vyděšeně. Bála se o svou sestřičku. Kór když ho vůbec neznala. "No to je na dlouhé vyprávění. Cože, tvá sestra?" nárazově si uvědomil, co právě slyšel. Ona je její sestra? No kruci! "Tak kdo jsi? A co chceš po mé sestře? Cizinče?!" zavrčela. "Doveď mne k ní a uvidíš. Pak poznáš!" nevěděl co jiného na to odpovědět. Arven se zarazila, ale nedalo jí to. A tak ho zavedla ke své sestře. Přeci jen co když on je příčinou jejího divného chování? Corane ve svém smutku ucítila v blízkosti hobita s drakem. Zarazila se, ale pak bezmyšlenkovitě vyletěla do obláčků.


A po chvíli ho spatřila! On se k ní opravdu vrátil! Corane byla štěstím bez sebe. Okamžitě sletěla z nebe a vrhla se na něj s takovou září ve tváři, že Arven vůbec nechápala, která že to vlastně bije. Na to, že bývala spíše sama, tak si začala připadat dost osaměle. Corane si jí už delší dobu moc nevšímala a raději chodila za Rakane. A tak se chtěla Arven zabít. Chtěla skočit do řeky a namočit si svá křídla. Stála se slzami v očích, postavila se na skálu a chtěla skočit do moře. Rakane si jí všimla a zděšeně na ní hleděla. Rudý krvavý měsíc ozařoval tuto scenérii. I Rakane měla nějaké deprese za poslední dobu, takže Arven moc dobře chápala. Arven roztáhla svá zlatá křídla a vrhla se ze skály do hlubin moře, ale v tu chvíli kolem letěl démonický anděl střižený temným elfem. Měl nádherné dlouhé bílé vlasy, bledou tvář, rudé oči. Velká černá křídla a špičaté uši. Jen co si jí všiml, hned sletěl za ní, ale moc pozdě. Avšak jen co se dotkla moře, v tu chvíli se jí dotkl. Celé moře začalo jiskřit. Po tomto spojení se z Arven stalo to co byl Rinne. Avšak toto spojení jim zesílilo moc i sílu. Teď jsou nejmocnější bytosti tohoto světa.

 

Na život a na smrt

12. května 2018 v 17:46 | Erin Dixx Lilithar Lunne |  Jednorázové Příběhy
Byla žila osamělá Rose. Hledala si přítelkyni. No a tak se ji ozvala krásná temná Carol. Moc se jí líbila takovou gothičku hledala. Avšak bydleli od sebe moc daleko. I tak se dali dohromady. Jenže než ji Carol mněla navštívit tak se s ní Carol rozešla. Rose to hrozně moc ranilo tak si ji hodila hned na to do blokace. Po zhruba pěti letech ji Carol konečně našla. Rose ji nevěřila, ale i tak za ni tehdy po zhruba pěti letech jela do nemocnice. A tak se dívky konečně sešli osobně. Avšak Carol jezdí na kontroli ne moc často. Takže se moc nevídají, ale tehdy když se poznali osobně něco se přeci jen stalo. Začali se brát jako sestry. Ona jediná ji v té době rozuměla a chápala Rose. Její deprese, život, její stavy. Dívky se navzájem moc oblíbili. No jelikož od sebe žijí daleko tak si především píší alespoň na facebooku. Tehdy se něco stalo. Vzniklo mezi nimi hrozně silné pouto. I když se někdy pohádají ve svych stavech tak se nikdy neopustili. I když spolu třeba několik měsíců nebaví vždy je jejich cesty opět spojí. No to co z toho postupně vzniklo je možná silnější i než láska.

Milují se jako sestry. Jedna žije pro druhou. Drží se navzájem. Rose když je Carol v nemocnici v jejím městě tak ji chodí navštěvovat. To jsou jediné chvíle co mohou vidět. No a jak čas plyne s Rose a Carol se stali nejlepší kamarádky. Za ty tři roky toho spolu zažili. Ano. Rose pak začala Carol astrálně navštěvovat a chránit ji přes astrál. Aby se Carol nic nestalo. Jelikož mají obě silné magické schopnosti tak jejich pouto je čím dále silnější. Oni jsou jedna duše ve dvou tělech. Avšak Carol je hodně vážně nemocná a hrozí, že Carol Rose zemře.

Oni dvě jsou nerozlučitelná dvojka. Oni k sobě prostě patří. Jinak by se i po hádkách k sobě vždy nevrátili. Postupem proudu času se z tohoto pouta vivinulo pouto na život a na smrt. Jedna by pro druhou zemřela. A jedna bez druhé nedokáže už žít. Jedna bez druhé si nedokáže život už představit. Zemře jedna zemře druhá. Jsou spřízněné duše. Ale ty skutečné. Ale Carol stav se prudce zhoršuje a je jí čím dál hůře. Už několik let čeka Carol na transplataci srdce. Horší je, że když už by mohla mít nové srdce na, které čeká už moc dlouho se před operací ukazují problémy s plazmou a musí ji vyměnit krev jinak by tu operaci nepřežila. Rose když se to dozvěděla měla chuť se zabít. Nedokáže už bez Carol žít. I když jsou jen kamarádky tak jejich pouto je čím dál silnější. Jedna o druhé ví vše. Jedna druhou drží při životě. Nakonec se Carol a Rose povedlo konečně se vidět i jednou mimo nemocnici. Rose to nemocniční prostředí hrozně deprimuje, protože ona sama má dost zdravotních problémů takže též je každou chvíli v nemocnici. Ale Carol je smrtelně nemocná. A Rose se o ni čím dál více bojí. Oni dvě o sobě totiž vědí navzájem jak se ta druhá cítí, co dělá, kde je, atd. Jsou na sebe hodně napojené. Nemusí říci jediné slovo a už ví co se s kterou děje aniž by si cokoliv řekli...Tento příběh je skutečný z mého života...


Dotknout se hvězd

12. května 2018 v 17:32 | Erin Dixx Lilithar Lunne |  Jednorázové Příběhy
Procházela se opět pod noční oblohou plnou hvězd. Milovala pohled na hvězdy noci jen se jich dotknout. Tančila pod oblohou noci. Vířila v porivech větru. Jako by měla křídla. Opět běhala po louce mezi květy bosa v trávě. Vítr si hrál s jejími vlasy a tráva hladila hodidla. Točila se dokola a smála se. Milovala to. Ráda tančila s květy,trávou, listím větream a zvěří. Pod chladnou lunou temné noci. Zvěř ji milovala. Byla vílou.

Malá drobná víla se zlatými vlasy a bílími šatičkami.Nejraději sedávala v korunách stromů. Tam byla blíže hvězdám. Poletovala v bělavých mracích s ptáky. S motýli a hmyzem. Avšak jeji duše byla osmamělá. Avšak zvěř a příroda ji naplňovali. Byla dítě lesa a přírody. Snila o hvězdách a vesmíru. Ta touha ji ničila. Ach, dotknout se tak hvězd. No alespoň mohla létat v mracích a bouřích mezi blesky. Milovala krupobití a bouře.


Dodávali ji sílu a energii. Jednou zase poletovala v bouři tentokrát byli blesky větší a silnější. Padali kroupy a přes déšť nebylo viděti. Bylo pár hodin před svítáním. Malá víla byla vysoko v oblacích avšak kroupy ji srazili a ona s polámanými křídly padala k zemi. Jak tak padala z nebe k zemi tak ji chytl do dlaně anděl a odletěl s ní do nebes...

 


Zvuky z vesmíru

12. května 2018 v 17:27 | Erin Dixx Lilithar Lunne |  Jednorázové Příběhy
Slyšíš ten zvuk?" ptal se Euricie své sestry Patery. "Ano, ale co to je?" ptala se ho udiveně Patera. "Tak to nevím" pronesl Euricie. Tak se tak rozhlíželi kolem sebe. Nikde nic. Pak se podívali jeden na druhého. Skřípající,praskající,prapodivné zvuky. Děsivé. Odkud to může jít? Nechápali. Pak se podívali směrem k nebi. Po temné obloze noci se míjeli barevná světla různých tvarů. Teď už to nechápali vůbec. Co to k čertu je? Modré,červené,zelené,žluté,fialové světýlka se mýhali oblohou. Byl to děsivý ale i fascinující pohled.

"Co to může být? Ty zvuky jsou asi z vesmíru." pronesla náhle Patera. "Ano též to slyším. Ale nezbláznili jsme se, že ne?" ujišťoval se Euricie zmateně. Připadal si jako blázen. Nikdy předtím nic takového neviděl. Ale o něčem takovém už slyšel. Ano o podobných jevech už slyšel. Od svého nejlepšího přítele Rotvelova. Ten pak záhadně beze stopy zmizel. Bůh ví kam. Naposledy ho viděl před rokem a něco. Snažil se ho vypátrat, ale marně. Prý se beze stopy vytratil a byl poslední dobou zamlklý a jeho sestře podobně zmizela kamarádka.

Ta též mluvila o podivných divech a věcech. Ale ani jeden z nás jim nevěřil. Až do dnešního večera. Až do této chvíle. Teď už uvěřili když něco takového viděli sami na vlastní oči a i něco takového slyšeli. Ale stále tomu nechtěli věřit. Báli se? Kdo ví? "Též jen tak zmizíme jako oni když to vidíme?" pronesl se deprimovaný hlas Patery tichem. "Jo kdo ví kde je jim konec" odvětil smutně Euricie. "Myslíš, že existují i jiné světy? Jiná realita,čas,prostor než ten, který známe? Něco mezi nebem a zemí? Co když jsou v nějakém jiném světě s nějakými jinými bytostmi, které nepochází odtud? Co když jsou jinde třeba v jiné dimenzi? Bez lidí někde kde se mají lépe?" pronesla své myšlenky do větru Patera.

"Dříve jsem v to nevěřil. Přiznám se, ale dnes se něco změnilo. Dnes večer se ještě něco stane. Cítím to. Mám takový divný pocit. Něco se blíží." pronesl Euricie. "Též cítím to divné napjetí ve vzduchu. Také cítím, že se něco brzy stane, ale co to už nevím" odvětila Patera. Najednou se na obloze objevili nějaké divné předměty. Vrčeli a chrčeli. A divně se blískali. Točili se dokola a hučeli. Šlehali z nich záblesky podobné bleskům při bouři v létě. Blesky jiskřili. Růžové,zelené,bílé,červené,žluté,oranžové jiskřící "blesky".

Najednou se z nebe spustil modro-zelený vír. Něco jako divné tornádo. A začal padan sníh s popelem. Vír se blížil k nám. Ustupovali jsme, ale vír stále směřoval k nám. Už byl těsně nad námi. A už jsme se točili v něm. Bílá nicota. Hluk. Kde to k čertu jsme? Zima. Hrozná zima. Vyhodilo nás to do hrozné zimi a mrazu. "Kde to do pekla jsme?" ptala se Patera svého bratra Euricieho.

"Tak to netuším sestro" řekl zamyšleně až vyděšeně Euricie. V nic takového předtím nevěřil nebyl tolik jako Patera, která v něco takového lehce věřila. Ale ona v to nevěřila až tak moc. No už jsme uvěřili. Oba. "Slyšel jsi to? Ten pisklavý zvuk?" škubla s sebou Patera. "Ne. Ale tady bych se nedivil ničemu." pronesl. Najednou s sebou škubl on. "Viděla jsi to?" zněl vyděšeně. "Co bych měla vidět?" divila se.


"To byli naši přátelé! Kurva, ale vypadali jinak!" vyjíkl zděšeně. "Cože?" nevěřila. "Ano! Byli to oni! Jen ona měla modrou kůži a on zelenou!" vyprskl. Zahleděli se jeden na druhého. Její kůže už byla modrá a jeho zelená. Změnili se v něco nadpozemského. Sami nevěděli v co. "Vítejte na Paneloře" proneslo se za jejich zády. "Koukám, že vás též unesli" dodal hlas. Prudce se otočili. A za nimi jejich přátelé!


Vítám vás zbloudilé duše

12. května 2018 v 17:19 | Erin Dixx Lilithar Lunne |  Informace o blogu a dění na blogu
Tak jo. Vítejte na mém novém blogu. Poslední dobou mám silné deprese a potřebuji se vypsat. Ze svých myšlenek a pocitů, ale nevím jak to vše ze sebe dostat. Takže vznikl nový blog. Z mého blogu s hororovými příběhy a creepypastou vznikl blog kde jsem postupně začala psát vše možné co nepatří úplně k tématu toho blogu pro vznikl nový blog. Navíc mi přijde, že upadá do zapomění takže doufám, že najdu štěstí zde na novém blogu. No snad se vám to tu zalíbí...



Kam dál